Devatenáctiletý student práv Muhammad Halábí zveřejnil na Facebooku: „Začala třetí intifáda.“ O pár hodin později probodl ve Starém městě dva rabíny. Zranil jednu ženu a pistolí jedné ze svých obětí střelil do nohy její miminko. Poté zneškodnili jeho.

„Za dvě hodiny budu šahídou (mučednicí). Milá maminko, prosím, neplač“, napsala - rovněž na Facebooku - osmnáctiletá Šúrúk Dvajjátová z jeruzalémské čtvrti Cur Bacher. Odjela s dvěma kuchyňskými noži v tašce do Starého města a probodla šestatřicetiletého Žida. Pak ji policisté zastřelili.

„Intifáda“ nebo „vlna teroru“?

Kvůli „tvrzení“ vraždícího studenta práv se hlavně v zahraničních médiích diskutuje, zda skutečně propukla třetí intifáda. Nad tím lze mávnout rukou coby nad hnidopišstvím. Palestinci mluví o „legitimním odporu“ proti okupaci a podnikají osamocené útoky, k nimž je nenavedla ani finančně nepodpořila žádná z palestinských organizací jako Hamás, Islámský džihád či strana Fatáh s jejich ozbrojenými složkami.

Současnou „vlnu teroru“ označují Izraelci různě. Pravicoví politikové rádi mluví o intifádě, aby mohli politicky i vojensky postupovat proti úřadu Palestinské autonomie nebo Hamásu v Pásmu Gazy. „Kdo rozpoutá třetí intifádu, vykoleduje si druhou operaci Ochranný štít,“ varují tito politikové. Myslí tím vojenskou invazi do palestinských měst na Západním břehu Jordánu, o níž v roce 2002 rozhodl Ariel Šaron. Stovky Palestinců při ní měly zaplatit životem za sebevražedné atentáty v březnu 2002, při nichž zahynulo více než čtyři sta Izraelců.

Oficiálně užívají Izraelci pro nynější vlnu násilí různých pojmů: pro házení kamením eufemismu „rušení veřejného klidu“, pro další útoky výrazu „teror vlků samotářů“. Izraelští vojenští činitelé a bezpečnostní síly se pokud možno vyhýbají slovu „intifáda“. K ojedinělým útokům docházelo v uplynulých letech opakovaně a neustále: teroristé přepadali synagogy s buldozery a sekerami, přejížděli lidi auty a tropili i mnoho dalšího. Současný stav se liší leda častějším výskytem atentátů.

Definice „intifády“

Při té první šlo o spontánní lidové povstání, nejprve proti vedení hnutí Organizace pro osvobození Palestiny dřepícímu v tuniském exilu. Vztek vyvolaný jednou autohavárií v prosinci 1987 se vybíjel především házením kamení na Izraelce.

Druhá, „intifáda Al-Aksá“, propukla koncem září 2000, poté, co červencová konference na nejvyšší úrovni v Camp Davidu, která měla usmířit konflikt, ztroskotala na naprosto odmítavém postoji Jásira Arafata. OOP už od května 2000 připravovala a vyhlašovala „ozbrojené povstání“. Následovala neobyčejně krvavá „válka“ proti Izraeli, v níž jako hlavní zbraň sloužily sebevražedné atentáty. Od první intifády se lišila tím, že krvavý boj řídily a financovaly velké strany - Hamás a Fatáh - a osobně též palestinští vůdci, například Arafat.

„Vlna teroru“

U nynější vlny teroru se nejedná ani o lidové postání veškerého palestinského obyvatelstva, ani o řízenou válku. Spíš jde převážně o jednotlivé pachatele, většinou o mladé Palestince mezi osmnácti a dvaceti lety nebo mladší. Vydávají se do ulic, aniž by se ptali rodičů, házejí kamením, provokují izraelské bezpečnostní síly a považují za hrdinství, když je přitom zabijí: dobrými příklady jsou oba mladí lidé citovaní na začátku. Jejich motivy mají zdroj ve vymývání mozků, které u nich praktikují islamisté nebo palestinské vedení. Patří k tomu fáma, že Izrael hodlá zničit jeruzalémskou mešitu Al-Aksá a postavit tam „třetí chrám“. Přitom stojí za zmínku, ž s takovými motivy už v roce 1929 rozpoutal pozdější Hitlerův spojenec Hadždž Amín al-Husajní proti Židům krvavé pogromy v Jeruzalémě, Hebronu, Safedu i jinde. Není náhodné, že Jásir Arafat s týmž motivem vyvolal v září 2000 ozbrojené povstání a že mluvil o „intifádě Al-Aksá“. I nyní rozněcuje tentýž citově náboženský motiv mladé lidi, aby neorganizovaně, naslepo probodávali Židy a aby tak - s voláním „Alláh je největší“  - domněle zachraňovali tuto mešitu.

Izraelská bezradnost

I když židovští Izraelci pociťují strach, že cestou do velkoprodejny nebo ke Zdi nářků najednou utrží smrtící ránu nožem do zad, je otázkou, zda se už jedná o „intifádu“. Pro izraelské bezpečnostní síly je těžké s touto „vlnou teroru“ účinně bojovat, protože jde většinou o osamocené pachatele. Protiopatření uplatňovaná ze strany Izraele tudíž svědčí o určité bezradnosti. Ti, kteří sympatizují s jakýmkoli odporem vůči Izraeli, je ovšem ostře kritizují.

Třenice mezi Palestinci a Izraelci by například měla zmírnit výstavba obchvatů na Západním břehu Jordánu. Organizace „Mír teď“ si však stěžuje, že by kvůli tomu mohlo dojít k vyvlastňování soukromých pozemků Palestincům. Jako odstrašující opatření se byty nebo domy atentátníků mají zapečeťovat nebo vyhazovat do povětří. Propalestinští aktivisté v Izraeli již vyzývají k demonstracím na ochranu rodinných příslušníků těchto pachatelů.  Jako účinné pro ochranu života lidí se už osvědčilo rozhodnutí povolit pracovníkům bezpečnosti a osobám, které absolvovaly výcvik v armádních bojových jednotkách, nošení střelných zbraní i ve volném čase. Izraelská mírová organizace Betselem v tom vidí vznik něčeho na způsob „divokého Západu“ a Palestinci hned také požadují, aby se směli vyzbrojit. Chtějí se - snad na jeruzalémské Chrámové hoře - chránit před „osadníky“; a muslimové označují jako „osadníky“ dokonce japonské turisty!

Jasné je jedno: obě strany se nemohou dohodnout ani ohledně názvu pro tuto vlnu teroru, třebaže trvá už celá léta. A právě tak se vedou spory o každé protiopatření, přičemž kritikové většinou nenabízejí žádnou alternativu, leda požadavek, aby půl miliónu Izraelců zcela a bezpodmínečně vyklidilo veškerá obsazená území včetně mnohých čtvrtí východního Jeruzaléma a aby byl zřízen palestinský stát. I sami tiší stoupenci takové radikalizace (kdy by se ani nevyjednávalo, ani by nevznikla žádná smlouva o bezpečnosti) ovšem vědí, že to bude jedině recept na další velkou válku na Blízkém východě.

 

© Ulrich W. Sahm
Překlad Ivana Kultová