27. 07.
2015

Devátého dne hebrejského měsíce avu v roce 70 našeho letopočtu zničili Římané takzvaný Druhý chrám, vybudovaný po návratu z babylónského vyhnanství a skvostně rozšířený Herodem Velikým. Předtím, v roce 586 před Kristem, zničili Babylóňané téhož kalendářního dne První chrám, jejž vybudoval izraelský král Šalomoun. A konečně spojuje židovská tradice s devátým avem, hebrejsky „Tiš'a be-av“, také Boží rozhodnutí nedovolit Izraelcům po odchodu z Egypta ihned táhnout do zaslíbené země Kanán: dvanáct kmenů muselo po čtyřicet let bloudit pouští, dokud nevymřelo první pokolení.

V podstatě již tyto biblické události byly dostatečným důvodem, aby se Tiš'a be-av stal pro židovský lid dnem národního smutku. Ortodoxní Židé se toho dne postili a už před tím od 17. tamuzu se na znamení smutku neholili. Přímo v den Devátého avu je krom jídla a pití zakázána i koupel, užívání kosmetiky, pohlavní styk a nošení kožené obuvi. Na znamení smutku a bolesti se má podle tradice též sedět na nízké židli či stoličce, nepracovat a ani nestudovat Tóru, neboť ta je zdrojem radosti. Smí se číst pouze Pláč Jeremiášův, kniha Jób, kletby v 3. knize Mojžíšově (26,14-42) a některé kapitoly z Jeremjáše. V předvečer Devátého avu zůstávají v moderním státě Izrael restaurace a zábavní podniky zavřeny.

I v pobiblických dobách však právě na 9. av připadla celá řada událostí pro izraelský národ traumatických: V roce 135 padla poslední opora Bar Kochbova protiřímského povstání, judská pevnost Bejtar nedaleko Betléma. Téhož dne přesně o rok později založil římský císař Hadrián na Chránové hoře chrám ke cti pohanského boha Jupitera. Jeruzalém už předtím přejmenoval na „Aelia Capitolina“ a Židům do něj pod trestem smrti zakázal vstupovat. Roku 1096 páchali křižáci cestou do Svaté země devátého avu pogromy v městech Špýru a Wormsu. V roce 1492 byli prý Židé právě tohoto dne vyhnáni ze Španělska. V den Tiš'a be-av v roce 1914 započala První světová válka, v níž padlo celkem sto třicet čtyři tisíc židovských vojáků, z toho dvanáct tisíc z Německa. A ortodoxní Židé dnes tvrdí, že devátého avu vyjely první vlaky do Osvětimi.

Původně stanovila izraelská vláda vyklizení židovských osad z Pásma Gazy v roce 2005 na polovinu července. Jelikož však ke smutečním obyčejům v době mezi sedmnáctým tamuzem a devátým avem patří i zákaz kupovat něco nového, bylo by pro ortodoxní Židy stěhování z náboženských důvodů nemožné. Následující přesunutí termínu o měsíc, právě na předvečer tolik tragickými historickými událostmi zatíženého dne Tiš'a be-av[není v textu chyba? Když to bylo o měsíc později, než se původně plánovalo, muselo to přece být už po 9. avu, ne?] ukazuje, jak velice jsou mnozí tvůrci vládních plánů v Izraeli svým myšlením i životem vzdáleni obyčejům a zvyklostem své vlastní země. Modlitby tisíců lidí u Západní zdi v Jeruzalémě a v synagogách po celém Izraeli v den Tiš'a be-av židovského roku 5765 od stvoření světa - 14. srpna 2005 podle občanského kalendáře - se ovšem soustředily na Pásmo Gazy, které ostatně podle Bible paří ke kmenovému území Judovu. Vzhledem k tomu, že odchod z těchto míst nepřinesl židovskému lidu pokoj, nýbrž stále větší ohrožení raketami zasahujícími nyní celou zemi, a mnoho válečných střetnutí s radikálními islámskými skupinami, je celá tato záležitost otevřenou ranou ve společném povědomí izraelské veřejnosti.

V letošním roce, 5775 podle židovského, 2015 podle křesťanského letopočtu, připadá Tiš'a be-av 25. července na šabat. Šabat však podle židovských představ zůstává i v nejhorších dobách předzvěstí míru a štěstí budoucího světa. Proto není o šabatu nikdy dovoleno truchlit a postit se. Pouze Velký den smíření, Jom kipur, je „šabatem šabatů“ a proto se tehdy při něm dodržuje půst i o šabatu. Z toho důvodu se letošní den půstu na památku zničení Jeruzaléma přesouvá z devátého na desátý av, tedy na 26. červenec.

Jeruzalém, srdce židovského národa

„Chrámová hora je v našich rukou!“ Tato věta, kterou izraelský velitel Motta Gur v červnu 1967 ohlásil vysílačkou svému generálnímu štábu, zasahuje nerv židovské duše.  Nechápavé tváře vyčerpaných výsadkářů u Zdi nářků se staly symbolem uskutečnění prastarého snu o návratu židovského národa do Svatého města.

Ortodoxní Židé se denně modlí: „Zbuduj Jerušalajim, Svaté město, rychle za našich dnů! Smiluj se, Věčný, náš Bože, nad svým lidem Izraelem, nad svým městem Jerušalajimem[snad lze takto skloňovat, i když je jméno v hebr. vlastně v plurálu? Obdobně dále](já bych spíš zůstal u vžité české podoby Jeruzalém, tam není se skloňováním  problém) , nad Siónem, místem tvé slávy, nad královstvím domu Davida, tvého pomazaného, i nad tím velkým a svatým domem, nad nímž je vzýváno tvé jméno... Ukaž nám, Věčný, náš Bože, útěchu pro tvé město Sión a vybudování Jerušalajimu, tvého svatého města... Pochválen budiž, Věčný, jenž ve svém slitování zbuduješ Jerušalajim. Amen.“

Průběh každého dne, veškeré bohoslužby, cyklus roku i biblické svátky izraelského národa jsou od těch dob, kdy král Šalomoun při zasvěcování Prvního chrámu vyhlásil toto místo jako centrum modlitby (1. Královská 8; 2. Paralipomenon 5-6), prozářeny touhou po Jeruzalémě. V babylónském zajetí dával prorok Daniel v sázku svůj život, neboť byl rozhodnut se třikrát denně modlit u okna otevřeného směrem k Jeruzalému (Daniel 6,11). Rabín Chija Ben Abba s odvoláním na rabína Jochanána z toho odvodil, že by se nikdo neměl modlit v domě, který nemá okna (Babylónský talmud, traktát Beráchót 34b). Tak hluboký vztah k určitému místu nemá na tomto světě žádná skupina lidí.

Vztah lásky mezi národem a izraelskou zemí je přitom v nejlepším případě dvojsečný. Rozumové zdůvodnění pro něj neexistuje. Ve skutečnosti jsou ti, kteří touží po Siónu, a to dokonce, když zrovna sedí „u vod Bábelu“ (Žalm 137), šílenci. Již ve starověku učenci věděli, že Jeruzalém nenabízí ani „plody genezaretského jezera“, ani „termální prameny tiberiadské“ (Babylónský talmud, Pesahím 8b). V polovině devatenáctého století vylíčil jeden křesťanský poutník Jeruzalém ne snad jako město tří světových náboženství, nýbrž jako „zapomenuté a celým světem opovržené horské hnízdo“. Země Izrael nemůže nic nabídnout, žádné podzemní poklady, dokonce ani vodu. Na to již před vstupem do země Kanaán upozorňoval Mojžíš (5. Mojžíšova 11,10-12). Charakter země je nespolehlivý, nevypočitatelný. Proto ten, kdo musí do této tvrdé půdy vložit drahé símě, pláče (Žalm 126,5).

I zcela aktuálně je vztah Izraelců k jejich hlavnímu městu dvojaký. Podle dotazníků připadá toto město mladým lidem „příliš vzdálené“ a „cizí“: je pro ně hlavním městem ultraortodoxních Židů a Arabů, městem nějakého jiného národa a jiného státu. V roce 2008 vyšlo najevo, že polovina všech mladých lidí před svou vojenskou službou ve Svatém městě ještě nikdy nebyla.

To číslo není náhodné, jde o příznačný jev. O to, zda Jeruzalém má být hlavním městem národa Židů, probíhaly od samého počátku spory i uvnitř židovského národa. Například když Ben Gurion v prosinci 1949 vyhlásil Jeruzalém jako hlavní město, stalo se tak přes odpor prvního státního prezidenta Chaima Weizmanna. Tehdejší ministr zahraničí Moše Šaret kvůli tomu podal demisi. Ben Gurion to dokázal utajit a odmítl jeho odstoupení přijmout.

Již po několik let musejí všichni izraelští školáci alespoň dvakrát během svého školního věku Jeruzalém navštívit. Učitelům židovského národa bylo odjakživa jasné, že láska k „městu velikého Krále“ není ničím samozřejmým. Věnovali velké úsilí tomu, aby denně svému lidu připomínali jeho srdce. Proto ženich pod svatebním baldachýnem rozšlapává sklenici a doprovází to chvalozpěvným vyznáním: “Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene“ (Žalm 137,5, ekumenický překlad).

 

© Johannes Gerloff
Překlad Ivana Kultová

 

 

 

David Knížek

David Knížek