Rádio Vatikán uveřejnilo interview s nunciem ve Svaté zemi: „Kdyby se životní podmínky křesťanů ve Svaté zemi zlepšovaly, neodcházeli by z ní.“ Tak to o podmínkách pro křesťany ve Svaté zemi řekl Giuseppe Lazzarotto, nuncius v Izraeli a apoštolský delegát pro Palestinu.

Zemi opouští především ta trocha křesťanů zbylých v Betlémě a v Ramalláhu, tedy na územích spadajících pod úřad Palestinské autonomie. Jsou stále více vystaveni diskriminaci ze strany muslimských sousedů. Do roku 1948 byl Betlém ryze křesťanským městem. Nyní tvoří křesťané utlačovanou a diskriminovanou, méně než dvacetiprocentní menšinu. Vystěhovávají se hlavně z ekonomických důvodů, jak přiznal legendární starosta Elias Fredsch, a nikoli kvůli „okupaci“. Ta skončila roku 1994.

Sotvakdo ví, že v onom roce na počest přistěhování Jásira Arafata do Betléma umístili o Vánocích na střechu tamního chrámu Ježíšova narození nadměrně velký model Skalního dómu, aby dali křesťanům na srozuměnou, že od nynějška v městě Ježíšova narození vládne islám.

Dále Lazzarotto v rozhovoru řekl: Naštěstí je stále častěji možné, aby se křesťané navzdory zdi dostali na posvátná místa. Izraelské úřady jsou tomu čím dál tím více nakloněny.

I bez této „izraelské vstřícnosti“ by nuncius měl vědět, že v případě těch sto šedesáti tisíc křesťanů v Izraeli se jedná o izraelské státní občany, kteří se mohou volně pohybovat. Žijí v Nazaretě, Haifě, Lodu a Ramlehu. Pro ně je většina svatých míst přístupná bez problémů, totiž ta u Genezaretského jezera a v Jeruzalémě. Navíc se většina křesťanů počítá k Arabům a mohou tedy kdykoli navštívit i palestinská města, například Betlém. Židovským Izraelcům je však návštěva měst pod palestinskou nadvládou přísně zakázána.

Křesťané z palestinských území a z Pásma Gazy to mají těžší. Potřebují zvláštní povolení. Mnoho jich takové povolení vlastní, například bývala ministryně turistiky a nynější velvyslankyně v Berlíně Cholúd Daibesová.

Rovněž křesťansko-palestinští „mluvčí“ jako Mitrí Raheb, Faten Mukarkerová nebo Sumája Farhátová-Naserová, jež mnozí označují jako „propagandisty“, už jen svým častým vystupováním v Německu a v Jeruzalémě dokazují, že mohou volně cestovat. O útocích muslimů na křesťany, například v Tajbe, nebo letácích Islámského státu ve východním Jeruzalémě, které ohlašují křesťanům „pomstu“, se nemluví.

Nuncius má pravdu, že místní křesťany útoky proti nim a jejich souvěrcům, například žhářské přepadení benediktinského kláštera v areálu Tabgha, roztrpčují. Toho si vatikánský diplomat správně povšiml. A zrovna tak roztrpčeni jsou nad tím i židovští Izraelci, od prezidenta státu až po policii, které se nedaří útoky včas odhalovat.

Židovské Izraelce dráždí i stále drzejší hanobení třítisíciletého hřbitova na Olivové hoře. Útočníci rozbíjejí náhrobky a truchlící se tam sotva mohou opovážit. Palestinci po nich házejí kamením a ničí jim auta. Zhoršilo se to natolik, že se bezpečnostní úřady zvolna probouzejí a rozhodly se vydávat více peněz na ochranu nejen tohoto historického hřbitova, nýbrž i ohrožených kostelů.

V podrážděné náladě probíhá ve „Svaté zemi“ neustálý boj extrémistů zejména proti institucím, které představují určitý symbol. Spálení kostela, vražednému přepadení synagogy nebo žhářství v mešitě věnuje světový tisk více pozornosti než hození zápalné bomby na rodinný domek nebo přejetí chodců u autobusové zastávky v Jeruzalémě. Připomeňme si teroristický útok v synagoze v západním Jeruzalémě ve čtvrti Har Nof, kde 18. listopadu 2014 dva mladí Palestinci sekerami ubili čtyři Židy při modlitbě. Krom toho došlo k zabití drúzského policisty.

Židovští extrémisté se zatím naštěstí omezili na graffiti a žhářství v kostelích a mešitách. V posledních letech nedošlo „ve Svaté zemi“ k zavraždění žádných křesťanů nebo muslimů kvůli náboženské příslušnosti. K vraždění Židů naproti tomu dochází podle sdělení palestinských atentátníků téměř denně jen proto, že jsou Židé.

Při všem rozčilení nad terorem proti lidem či kostelům ve Svaté zemi není žádnou útěchou, že v ostatním světě je to mnohem horší.

Nuncius má na starosti pouze Svatou zemi a proto zřejmě nevidí, že statisíce křesťanů uprchly z Egypta, Sýrie a Iráku. Vzhledem k tomu, že svatá rodina pobývala v Egyptě, že praotec Abrahám dal jméno syrskému městu Aleppo a že se ze Saula z Tarsu stal na cestě do Damašku Pavel, počítají se často i tato místa ke „Svaté zemi“.

V prastarých křesťanských kostelích a na posvátných místech v Sýrii nebo v Iráku nedošlo jen k vypálení vstupního prostoru jako v areálu Tabgha, ale dokonce k vyhození kostelů do vzduchu i s věřícími. Celá křesťanská města nebo čtvrti v Aleppu, Damašku i jinde byly srovnány se zemí. V roce 2014 došlo podle zprávy amerického ministerstva zahraničí k 13 463 teroristickým útokům, což je o 35 procent více než v předešlém roce. Zahynulo při nich přes 32 700 lidí, tedy o 81 procent více v porovnání s rokem 2013. Uneseno bylo přes 9 400 osob jako rukojmí. V Nigérii a na Blízkém východě mezi nimi byly i tisíce křesťanů.

© Ulrich W. Sahm
Překlad Ivana Kultová
3. 7. 2015