Původně chtěli zjistit, jak je izraelskému vojákovi, který zastřelil palestinské dítě. Pak však tito redaktoři ARD (Asociace veřejnoprávních televizních společností Spolkové republiky Německo) Georg Hafner a Ester Schapirová narazili na houští rozporů a náhle i na zavřené dveře. Otázka, co se skutečně stalo s Mohammedem al-Duráhem, zůstává zatím otevřená.

„Autentičnost médií je iluze, jeden z mnoha sebeklamů naší doby: iluze přijímaná s dětinsky nekritickou vírou. Snímky se považují za pravé - vždyť je přece pořídily přístroje, technika - a zapomíná se, že kamerami manipulují lidé,“ konstatuje při líčení jednoho dne v Hebronu spisovatel Chaim Noll, který vyrostl v NDR a nyní žije v Izraeli. Podobné zkušenosti získali i novináři ARD Georg Hafner a Ester Schapirová - při pátrání týkajícím se smrti dvanáctiletého Palestince Mohammeda al-Duráha.

Francouzská televize „France 2“ vyslala do éteru známé záběry z 30. září 2000: na necarimské křižovatce v Pásmu Gazy umírá v otcově náruči chlapec, očividně zasažený izraelskou smrtící kulkou. „Měli jsme možnost to vše vidět,“ píší Hafner a Schapirová v předmluvě ke své knize „Dítě, smrt a mediální boj o pravdu“. „Jenže - co jsme ve skutečnosti viděli? Které snímky kamera nafilmovala a které vznikly jen v naší hlavě?“ Redaktoři popisují své pátrání v souvislosti s mnoha příspěvky ARD o Mohammedovi al-Duráhovi odvysílanými v letech 2002-2009.

„Ty obrázky jsou senzace“

Původní materiál - snímky z kamery - nedostali, ačkoli je to mezi kolegy novináři běžné. Scéna, kterou lze na tehdy uveřejněném televizním záběru vidět, trvá padesát pět vteřin. Palestinský kameraman Talál Abú Ráme dodal podle vlastního sdělení materiál šestiminutový. Pracovník americké zpravodajské televize CNN byl toho dne na cestě zvlášť kvůli „France 2“. Je hlavním svědkem sporné scény, kterou navzdory její dramatičnosti nikdo jiný nenatáčel. Musela uplynout léta, než mohli autoři a jiní novináři zhlédnout další snímky: 27. února 2008 v jedné francouzské soudní síni. Podnětem byla žaloba „France 2“ podaná proti francouzskému obchodníkovi Philippovi Karsentymu, který vysílací stanici obvinil z použití padělaných záběrů.

Schapirová a Hafner k tomu uvádějí, že jeruzalémský dopisovatel Charles Enderlin přiznal, že „scénu o několik vteřin zkrátil, protože nechtěl ukazovat smrtelný zápas dítěte, neboť ty snímky byly příliš kruté“. A dodávají: „Uvidíme tedy ty nesnesitelné obrázky utrpení Mohammeda al-Duráha právě tady, v soudní síni? Napětí v sále je takové, že se dá krájet. Ani nyní se ovšem nepředvádí očekávaná deathmetalová skupina Master, vlastně tedy videová nahrávka, kterou Talál Abú Ráme natočil 30. září 2000, nýbrž notářsky ověřená kopie na DVD. Lze vidět dalších deset vteřin materiálu vyhroceného na ostří nože. A tyto záběry jsou senzační: Mohammed al-Duráh na nich totiž zcela zřetelně dosud žije. Na chvilku zvedá ruku, a jako by se zpod ní někam díval. Je snad tohle ta údajná agónie dítěte, která měla být pro diváky neúnosná? Ano, tenhle pohyb je součástí smrtelného zápasu a nijak nedokazuje, že Mohammed přestřelku přežil, tvrdí France 2 i Charles Enderlin - a ze sálu jim odpovídá pohoršené mručení posluchačů

Karsentyho v procesu osvobodili. Tento Žid marockého původu založil agenturu „Media Ratings“, která se věnuje kritice způsobu, jakým se vytvářejí mediální zprávy - a nejen o Blízkém východě. V roce 2009 kritizoval za způsob informování o události na necarimské křižovatce Israelnetz a počínal si při tom stejně ostře jako oba reportéři ARD: „Palestinci stavějí scénu na úroveň středověkých křižáckých tažení. Židé podle překroucené zprávy jednoduše vraždili palestinské děti, protože jim to působilo potěšení. V našem globalizovaném věku oblétly ty snímky svět rychlostí blesku a staly se symbolem konfrontace mezi státem Izrael, západním světem a Araby. Dokonce i Usáma bin Ládin využil těchto filmových záběrů k tomu, aby mezi svými stoupenci mohl štvát proti Židům.“

Dále Karsenty v interviewu řekl: „To, co jsem objevil při svých vlastních průzkumech, bych si nedokázal představit ani v nejodvážnějších snech. Místo aby se média ve Francii zavázala podávat pravdivé zprávy, označila mé kolegy a mne jako lidi, kteří popírají z jejich hlediska prý nezvratnou pravdu. Počínali si tak, jako bychom popírali holokaust.“

Žádná pochybnost o serióznosti kameramana

Kameraman Abú Ráme krátce po prvním zveřejnění záběrů pod přísahou vypověděl, že jedinými, kdo přicházejí v úvahu jako Mohammedovi vrazi, jsou izraelští vojáci. Přesně dva roky po události však poslal do „France 2“ faxem sdělení, že tehdy vypovídal pod nátlakem. Šapirová a Hafner líčí potíže, které se jim stavěly do cesty, když chtěli s kameramanem uspořádat rozhovor. Problémy začaly až po slibných předběžných rozhovorech v Pásmu Gazy: „Talál Abú Ráme si vymýšlel stále nové výmluvy a vytáčky, že prý je hodně na cestách na různé filmové festivaly, kam ho teď zvou, že se pořád jen stěhuje s kufrem a že při nejlepší vůli nemůže nic napevno slíbit. Sliby ani domluvy nedodržoval, vypadalo to, že se nám z jakéhosi neznámého důvodu vyhýbá.“

I jeho šéf Charles Enderlin se pokusil jim v setkání s Abú Rámem zabránit. „Teprve když dokončujeme natáčení, konečně se nám daří vyčíhat si ho v Perpignanu, kde jej právě vyznamenávají jako kameramana roku. Přísně vzato se vlastně nesmí tohoto festivalu vůbec účastnit, neboť vyznamenání se udílejí za fotografie, ne za filmové záznamy, jenže kvůli těmto vynikajícím záběrům, kvůli tomuto mimořádnému nasazení učinili porotci výjimku, proti níž nikdo nic nenamítá. Vyznamenává se zde víc než jen záběr kamerou, jde tu o politické stanovisko, o solidaritu s palestinským národem.“

Autoři konstatují: „Palestinští kameramani jsou přímo na místě, dopisovatelé čekají ve vzdáleném Jeruzalémě. Bez nich by byli při svých reportážích odkázáni na materiál agentury, kdežto s jejich pomocí mohou aspoň předstírat, že byli u toho. Vydávají se těmto svým spolupracovníkům do rukou. Charles Enderlin a také šéfka jeho zpravodajského oddělení jsou zcela na straně svého palestinského kolegy a nepřipouštějí sebemenší pochybnost o jeho serióznosti.“

Neuvěřitelný obrat

Mohammedův otec Džamál al-Duráh pracoval až do této události u izraelského stavebního podnikatele, byl s ním v přátelském vztahu a podnikatel mu dokonce zaplatil operaci. „Od onoho 30. září 2000 se jeho život radikálně změnil a výrazně finančně vylepšil,“ povšimli si Schapirová s Hafnerem při pátrání pro svůj první film. Tytam byly doby, kdy pracoval jako stavební dělník. „Nosí u sebe vizitky s autogramem a obrázkem synáčkova mučednictví. Ty mu prý proplácejí z Libye. Je velvyslancem Druhé intifády. Navštívil Egypt, Jordánsko, Libyi, Irák i Jihoafrickou republiku, kde se zúčastnil velké konference OSN proti rasismu. A všude vypráví svůj dramatický příběh - příběh o tom, jak mu izraelští vojáci zavraždili syna. Jen nám, když jsme v polovině července 2001 opět opustili Izrael, o tom ještě nikdy nevyprávěl.“

Autorům je nápadné, že otec po údajné smrti svého syna Izrael očividně vůbec nezná. Důsledně používá výrazu „sionistický výtvor“ a nemá pro židovský stát jediného dobrého slova. V jeho líčení celé věci, jak reportéři v knize poukazují, mnohé nehraje. Například jím uváděné datum jeho převozu do jordánské nemocnice se nekryje se záznamy pohraniční policie. Navíc jeho tehdejší izraelský lékař na dotaz odpovídá, že jeho zranění nemohou pocházet z případu v Pásmu Gazy, nýbrž spíše z dřívější operace. Krom toho by tento Palestinec tak těžká zranění, jaká údajně utrpěl, nemohl podle lékařova dobrozdání v žádném případě přežít.

Při setkání s reportéry se Al-Duráh chová tak mírně a přátelsky, jak jej vylíčil jeho někdejší izraelský zaměstnavatel. Jeho „propagandistická řeč“ se k němu naprosto nehodí. „Věty, jež pronáší, jsou politická hesla, která vypadají jako naučená nazpaměť. Dělá s nimi dojem nějakého špatného ochotníka.

Užívá samých otřepaných protižidovských frází. Vypráví nám o jakémsi izraelském rozhlasovém pořadu, kde prý přiznali, že Izrael záměrně vraždí děti, ‚aby se palestinský národ nerozmnožoval'.“

Mnoho dopisovatelů, ale žádné diferencované informace

Na celé řadě dalších příkladů líčí Georg Hafner a Ester Schapirová těžké podmínky, které provázely jejich důkladná pátrání a od června 2007, kdy na sebe Hamás strhl v Pásmu Gazy veškerou moc, se ještě přiostřily: „Tehdy pro nás vyschly veškeré palestinské zdroje.“ Autoři dodávají: „Nikdo neměl odvahu ani s námi mluvit, natož pro nás pracovat. Sotvaže jsme se zmínili, o čem bude náš film, všechny dveře se zavřely. Jak Džamálu al-Duráhovi, tak Találu Abú Rámovi nasadili šéfové náhubek - a to nejen Hamás, nýbrž i France 2. I samotná France 2 přispěchala s chlácholivým ujišťováním, že v celé záležitosti není nic nového a že tedy není důvod pro nějaký další interview.“

Oba reportéři se často vracejí k úvahám o tom, jakou moc mají v „mediální válce“ snímky a úloha novinářů:  „A přitom se už zase vynořuje otázka, jak velkou měrou přítomnost médií pozměňuje realitu. Existovalo by to, co ukazují snímky, i bez kamery? Létaly by kameny a zápalné lahve, i kdyby u toho nebyl žádný novinář? Možná je to jen akademická otázka, ukazuje však zřetelně, jak velice jsou žurnalisté do války vedené sdělovacími prostředky zapleteni, jak snadno se mohou stát něčím nástrojem. A jak dokonce často z vlastní iniciativy předvádějí věci z jiné, nepravdivé stránky, nezachycují skutečnost, nýbrž inscenují, nepřinášejí pravdivé zprávy, nýbrž falšují realitu.“ Na druhé straně platí, že „válka se nevede jen na bitevních polích, nýbrž i v médiích, která o ní informují. Robustní snímky jsou silnější než jakákoli munice - a záběry zraněných či dokonce mrtvých dětí jsou v mediální válce střelivem nejúčinnějším.“

Autoři zbavení veškerých iluzí konstatují: „V Izraeli je daleko největší hustota dopisovatelů a přitom nejde o stát větší než ve spolkovém Německu země Hessensko. Po Washingtonu a Moskvě je Izrael jedním z největších stanovišť zahraničního tisku. Jenže naděje, že jejich postřehy o blízkovýchodním konfliktu budou proto obzvlášť diferencované a mnohostranné, se žel neplní.“

Názorná líčení reportéři dokládají doslovnými citáty nejdůležitějších protagonistů a to i v anglickém originále pod čarou. Jejich napínavou knihu se rozhodně vyplatí číst: ukazuje jasně, jaké účinky může mít tendenční zpravodajství a které otázky týkající se Mohammeda al-Duráha čekají dodnes na odpověď. Patří sem i otázka, zda byl chlapec vůbec zabit a pokud ano, kdo to udělal. Enderlin a mnoho dalších v původní zprávě rozhodně  - navzdory všem rozporům - tvrdili, že ho zabili izraelští vojáci. Tomu, kdo hledá argumenty pro své oprávněné pochybnosti o této interpretaci případu, se kniha Hafnera a Schapirové může stát dobrým nástrojem.

Georg M. Hafner/Esther Schapira: "Das Kind, der Tod und die Medienschlacht um die Wahrheit. Der Fall Mohammed al-Durah" (Dítě, smrt a mediální boj o pravdu. Případ Mohammeda al-Duráha)" , Edition Critic, 164 stran, 22 vyobrazení, 18 eur, ISBN 978-3-9814548-7-1

 

© Elisabeth Hausenová
Překlad Ivana Kultová

~~24.06.2015