K tomu, abychom pochopili, co se stalo 17. března při posledních parlamentních volbách do dvacátého Knesetu, nám pomůže roztřídění izraelské politické scény na čtyři velké bloky: konzervativní blok pravého středu, sekulární tábor levého středu, ultraortodoxní a konečně komunisty a Araby.

Ke konzervativnímu bloku pravého středu patří ovšem Netanjahuův Likud, pak ale též strany obou bývalých vedoucích premiérovy kanceláře, Avigdora Liebermana („Izrael, náš domov“ - Jisra'el bejtenu) a Naftaliho Beneta („Židovský domov“ - ha-Bajit ha-Jehudi). Dále sem patří strana Kulanu („My všichni“), která šla letos do voleb poprvé; vede ji bývalý člen Likudu Moše Kachlon, který se ve své agendě orientuje výslovně na sociální a ekonomické otázky, obsahem se však jeho program prakticky neliší od Likudu.

Proti zmíněné skupině stran stojí zapřisáhle sekulární blok levého středu, jejž tvoří sociálně demokratická Strana práce vedená Jicchakem Herzogem a strana ha-Tnu'a (doslova „Hnutí“), v jejímž čele stojí Cipi Livniová. Před volbami do dvacátého Knesetu se tyto strany spojily v Sionistickou unii. Pro zachování přehledu bychom sem měli zařadit ještě stranu Ješ atid (Budoucnost existuje) Jaira Lapida a také zbytky Kadimy („Vpřed“) založené původcem myšlenky stažení Izraele z Pásma Gazy Arielem Šaronem, kterou v 19. Knesetu ještě zastupovali dva poslanci a která se nyní zcela vytratila.

Politikové tohoto bloku jsou hlavními partnery v rozhovorech s převážnou většinou evropských politiků a Evropané i Američané je pokládají za nositele naděje v mírovém procesu s Palestinci. U velkých a často rozhodujících složek izraelské společnosti s myšlením hluboce zakořeněným v historických zkušenostech ze  severní Afriky, arabského a islámského světa nebo z Ruska mají ovšem jen velmi omezenou podporu.

Třetí blok tvoří ortodoxní Židé, tj. sefardská strana Šas („Sdružení Sefardů věrných Tóře“) a aškenázská strana „Sjednocený judaismus Tóry“. Nezřídka se tyto strany stávaly pověstným jazýčkem na vahách koaličních jednání. Aškenázští ortodoxní Židé jsou spíše apolitičtí, jde jim především o financování jejich talmudických škol; sefardští naopak již dříve zaujímali stanoviska v typicky politických otázkách a to s pravicovou tendencí. Závažná je ovšem skutečnost, že jejich duchovní otec, rabín Ovadia Josef, který zemřel v říjnu 2013, schválil rezignaci na území za mír a umožnil tak uzavření mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem.

A konečně je tu ještě čtvrtý blok - smíšenina komunistů a Arabů. Konkrétně jde o „sjednocenou kandidátku“ stran Chadaš („Demokratická fronta pro mír a rovnost“), Sjednocená arabská kandidátka, Balad („Národní demokratická rada“) a Ta’al („Arabské hnutí za obnovu“) a o izraelskou levicovou sionistickou sociálně demokratickou stranu Merec. Tento blok rozhodně není schopen jednotného postupu, nehledě na jejich zaryté nepřátelství vůči bloku pravého středu a naprostou neschopnost koalice s ním.

Již z pohledu na Sjednocenou kandidátku, v níž se scukli komunisté, islamisté a arabští nacionalisté, se dá soudit na zjevnou nemožnost shody mezi zúčastněnými. Pohnutkou ke spojení se jim stal strach o existenci vyvolaný novou překážkou - podmínkou 3,25 procent. V Sýrii se duchovní příbuzní těchto stranických soudruhů navzájem pobíjejí. Vůči komunistické straně Merec bychom navíc byli nespravedliví, kdybychom u ní hledali nějaké sympatie k vyslovenému nepřátelství, jež dávají Izraeli najevo někteří arabští poslanci Knesetu zastoupení na téže kandidátce.

Vzhledem k počtu obsadil blok pravého středu čtyřiapadesát křesel oproti dřívějším třiačtyřiceti, poskočil tedy o celých jedenáct. Blok levého středu musel spolknout úbytek sedmi mandátů, takže má v nynějším dvacátém Knesetu už pouhých pětatřicet poslanců - v devatenáctém jich ještě měl dvaačtyřicet.  Ortodoxní strany utrpěly ztrátu pěti křesel a poslanců mají tedy už jen třináct (dříve měli osmnáct mandátů). Komunisticko-islamisticko-arabskonacionalistickému mišmaši přibylo jedno křeslo: proběhlo to tak, že strana Merec ztratila jeden mandát, zatímco Sjednocená kandidátka Arabů získala dva.

Izraelská levice nemá žádný význam. Nad tím už před lety hořekoval někdejší poslanec Merecu Amnon Rubinstein: podle něj za to mohou arabští sousedé Izraele, především Palestinci - ti se prý vždycky chopí každé příležitosti nespokojit se s ústupky Izraele. Merecovští volební bojovníci svou klientelu v uplynulých týdnech doslova zapřísahali, aby je nenechali s tou novou podmínkou 3,25 procent ve štychu. Zpřísnění této podmínky - původně činila pouhá dvě procenta - vehnalo do spolku i arabské strany. Na to, zda dva mandáty navíc znamenají pro izraelské Araby volební úspěch, který jím umožní získat větší vliv, nebo zda je to jen početní příklad, ze kterého nevyplyne nic dalšího, si musíme teprve počkat.

Ortodoxní, kteří v uplynulém volebním období zákonodárného sboru zůstali z koalice vyloučeni a jimž vzhledem k vysoké porodnosti tradičně přibývá voličů, klopýtli tentokrát o vlastní nejednotu. Odštěpku ze strany Šas v čele s někdejším ministrem vnitra Elim Jišajem se nepodařilo dosáhnout požadovaných 3,25 procent. Jak aškenázští, tak sefardští příslušníci tohoto tábora ovšem navrhovali státnímu prezidentovi za nového premiéra Netanjahua, takže Bibi měl za sebou od samého počátku koaličních jednání sedmašedesát ze sto dvaceti poslanců.

A právě ten je v těchto volbách bezpochyby největším vítězem. Hrál se svým umožněním předčasných voleb vysokou hru a nebylo nijak samozřejmé, že vyhraje. Předběžné  ankety dočasně tvrdily, že Jicchak „Buži“ Herzog má velký náskok, a neskrývaně vítězným tónem prorokovaly, že Netanjahuovi - lidově „Bibimu“ - bude úzko. I tentokrát však pověstné „Neříkej hop…“ ukázalo, že se průzkumníci veřejného míněné musí kát. Podle zpětného pohledu mnoha pozorovatelů byly tyto volby do dvacátého Knesetu referendem pro „Bibiho“. A navzdory všem proroctvím o pádu úřadujícího ministerského předsedy mu dal izraelský volič ohromujícím způsobem najevo svou důvěru.

Přitom je pozoruhodné, že dva nejbližší Netanjahuovi souputníci, Avigdor Lieberman a Naftali Benet, patřili v těchto volbách k velkým smolařům: Liebermanův Jisra'el bejtenu získal pouhých sedm míst a přišel tedy o polovinu mandátů, zatímco Benetova strana osadníků „ha-Bajit ha-Jehudi“ musela odevzdat třetinu svých hlasů a má už v izraelském parlamentě ne již dvanáct, nýbrž jen osm poslanců. To pro dva Netanjahuovy osobní konkurenty v pravicově konzervativním táboře a jeho možné nástupce znamená značný „úbytek na váze“.

Velkou prohru, a to definitivní, zakusil v těchto volbách Jair Lapid a jeho strana Ješ atid. Po posledních volbách jej hlavně západní cizina oslavovala jako velkou naději nového izraelského středu -záměrně se přitom přehlíželo, že svou volební kampaň zahájil v osadnickém městě Ariel. Jako ministr financí byl velmi slibným lákadlem pro izraelskou střední vrstvu s jejími sociálními protesty a Netanjahu se až do konce skoro neodvažoval udělat bez tohoto bývalého novináře ani krok.

Volbami do dvacátého Knesetu se izraelští voliči jednoznačně postavili za politika, který jim nejen dokáže dát pocit bezpečí, nýbrž umí se též postarat o to, aby k uším světové veřejnosti dolehly zájmy i obavy Izraele. Nebylo náhodné, že právě izraelští politici oblíbení na Západě museli spolknout velké ztráty. Izraelský národ dal západní cizině razantně najevo, že o žádné její poručníkování nestojí.

© Johannes Gerloff
Překlad Ivana Kultová