02. 02.
2015

Abd Alláh bin Abd al-Azíz al-Saúd byl téměř celé desetiletí králem Saúdské Arábie a ochráncem obou svatých míst islámu, mešit v Mekce a Medíně. 23. ledna 2015 zemřel v saúdském hlavním městě Rijádu na zápal plic. Narodil se prý v roce 1923, což by znamenalo, že dosáhl věku jednadevadesáti nebo dvaadevadesáti let.

Na trůn Abd Alláh nastoupil v roce 2005. Státní záležitosti převzal už koncem roku 1995, poté, co jeho poloviční bratr, král Fahd, dostal mozkovou mrtvici.

Abd Alláh měl devět manželek, čtrnáct synů a dvacet dcer. Prostřednictvím hlavní manželky byl spřízněn se syrským prezidentem Asadem, proti jehož vládě v posledních letech svého vlastního panování usilovně bojoval.

Dějiny Saúdské Arábie jsou dějinami rodu Saúdů, který může svůj rodokmen sledovat zpětně až do patnáctého století. Překlad názvu „Saúdská Arábie“ znamená „Arábie Saúdů“, je to část Arábie, která jim patří. To se bere jako samozřejmost, což se ve všech oblastech politiky, společnosti ani náboženství nedá přehlédnout.

V polovině osmnáctého století uzavřel šejk Muhammad ibn Saúd rozhodující smlouvu s islámským reformátorem Muhammadem ibn Abd al-Wahhābem, který své potomky přísahou zavázal k „očištěné“ víře. Sami si říkali „muslimové“ a všechny, kdo se neřídili jejich učením, považovali za „nemuslimy“. Odpůrci začali potomkům al-Wahhāba brzy říkat „vahhábité“. Al-Wahhāb pokládal za svou povinnost řídit se „hanbalovským mazhabem“, teologickou školou, která zavrhuje jakékoli novoty a za platné považuje jedině posvátné texty - Korán a sunnu, sbírku Prorokových činů a výroků.

V roce 1744 byl tento svazek zpečetěn sňatkem ibn Saúdova syna Abdula Azíze s al-Wahhābovou dcerou. Vahhábismus je dodnes určující ideologií Saúdské Arábie. Krom toho mají v al-Wahhābově učení společné ideologicko-náboženské kořeny i hnutí jako egyptské Muslimské bratrstvo, palestinský Hamás, Islámský džihád a jiná takzvaná islamistická seskupení až po saláfismus, al-Káidu a Islámský stát.

Dějiny Saúdů jsou řetězem kmenových svárů, loupežných tažení, spolčování, diplomatických tahů a intrik; takto se jim nakonec ve dvacátých letech minulého století podařilo prosadit se v Mekce proti Hášimovcům. V roce 1932 se Abdul Azíz ibn Abdul Rahmán prohlásil králem Saúdské Arábie a v roce 1938 došlo v poušti k objevu ropy, která založila bohatství této země.

Abdulu Azízovi údajně dvaadvacet žen darovalo více než padesát synů, nyní zesnulý král Abd Alláh byl desátý. V současné době má prý královský dům Saúdů  více než  sedm tisíc princů. Celkový počet členů královské rodiny odborníci odhadují na třicet tisíc.

Následníkem Abd Alláhovým je jeho údajně devětasedmdesátiletý poloviční bratr Salman, dvacátý pátý syn Abdula Azíze. Salman ibn Abdul Azíz al-Saúd byl od roku 2011 korunním princem a ministrem obrany, předtím pět desítek let guvernérem provincie Rijád. Patří již celá desítiletí k vládnoucí princovské klice a je znám diplomatickou obratností při urovnávání sporů uvnitř královské rodiny. Má dalekosáhlé kontakty mezi pouštními kmeny na Arabském poloostrově a díky síti rodinných firem, k nimž patří i známý list Ašark al-Avsát, je velice vlivný. Již vloni přebíral stále větší měrou královské povinnosti svého chorého bratra.

Král Salman podpořil Abd Alláhovy opatrné reformy, vyjádřil však i pochybnosti nad jejich příliš rychlým prováděním. Roku 2010 vysvětlil jedné americké novinářce, že dům Saúdů sjednocuje Saúdskou Arábii tak, jako Američany demokracie. „V Saúdské Arábii je demokracie nemožná,“ řekl tehdy, „jinak by se každý kmen stal stranou a utonuli bychom ve zmatku jako Irák.“ Novému korunnímu princi Mukrínovi, dalšímu polovičnímu bratru, bude letos sedmdesát.

V roce 2002 podnítil král Abd Alláh ve věci izraelsko-palestinského konfliktu takzvanou saúdskou mírovou iniciativu, v níž Izrael vyzývá, aby se stáhl za linie příměří z doby před rokem 1967. Na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy má vzniknout nezávislý palestinský stát s hlavním městem Jeruzalémem. Nabízí Izraeli normalizaci diplomatických vztahů v rámci rozsáhlé oblastní mírové dohody. Tuto iniciativu ovšem odmítá nejen řada arabských států, nýbrž i pro izraelskou stranu je v daném okamžiku z praktických důvodů neuskutečnitelná.

Abd Alláh byl hnací silou v pozadí povstaleckých akcí proti syrskému prezidentu Asadovi a v roce 2012 spontánně podpořil vojenský puč v Egyptě, který vedl Abd al-Fattáh as-Sísí.

V uplynulých letech zavedl starý král Abd Alláh ve svém islámském pouštním království opatrné změny. Povolil uzdu v oblasti hospodářství a alespoň symbolicky zlepšil práva žen. Pokud však jde o demokracii, zde se nezměnilo nic a vůči Íránu zůstal neoblomně tvrdý, v neposlední řadě s ohledem na velké šíitské menšiny na severovýchodě své země, který je bohatý na ropu.

Po celém světě o něm po odchodu na věčnost pějí politikové chválu. Například podle britského premiéra Davida Camerona posílil Abd Alláh mezináboženské dorozumění. Provozní ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardová o něm prohlásila, že „se velmi zastával žen“ a Tony Blair mu vzdal chválu jako „schopnému prosazovateli moderny“.

Kdo posuzuje Saúdskou Arábii z lidského hlediska a měřítkem západu, žasne nad podobnými výroky předních evropských politiků údivem. Například u americké nevládní organizace Freedom House si v roce 2014 vysloužila Saúdská Arábie - pokud jde o občanské a politické svobody - tu nejhorší možnou známku, hned vedle Severní Koreje a Turkmenistánu.

Jen jeden příklad: pouhých několik dní před Abd Alláhovou smrtí dostal saúdský bloger Raíf Badáví prvních padesát z tisícovky ran, k nimž jej odsoudili za blog požadující svobodu projevu.

Neodborníci mohou u právního systému Saúdské Arábie jen těžko postřehnout nějaké rozdíly oproti Islámskému státu v Iráku a Sýrii: základem obou je ultrakonzervativní právní škola „hanbalovský mazhab“. Není tedy divu, že mnoho soudců Islámského státu pochází ze Saúdské Arábie. Zde ani onde neexistuje objektivní, pevně stanovený právní systém, který by u islámského práva šaríi poskytoval závazný výklad, nýbrž je tomu tak, že soudci ukládají tresty podle své vlastní interpretace islámských spisů.

Za krádež v Saúdské Arábii usekávají ruce nebo nohy, stejně jako v Islámském státě. Za cizoložství a jiné pohlavní prohřešky je smrt ukamenováním. Vzpoura, krádež auta, čarodějnictví nebo pašování drog patří ke zločinům, za něž lze setnout hlavu. V roce 2014 sťali v Saúdské Arábii sedmaosmdesát lidí.

Saúdská Arábie je poslední zemí na světě, kde je ženám výslovně zapovězeno řídit auto. Prakticky ve všech oblastech jsou ženy odkázány na muže, kteří je mají nějakým způsobem v péči. I před soudem má ženina výpověď oproti výpovědi muže jen poloviční hodnotu.

V roce 2010 přinesla stránka https://wikileaks.org/ odhalení, že svého nejbližšího spojence v arabském světě považují Spojené státy za největší finanční zdroj celosvětového sunnitského terorismu. Zdá se, že přitom Saúdové rozlišují mezi „dobrými“ a „špatnými“ teroristy. Dobří jsou především teroristé, kteří šíří vahhábitskou ideologii, ať už jsou to Čečenci v Rusku nebo protiasadovští povstalci v Sýrii.

 

© Johannes Gerloff
přeložila Ivana Kultová

02.02.2015

David Knížek

David Knížek