10. 02.
2016

Spisovatelka Petra Hůlová na svém blogu (http://echo24.cz/a/wUVWy/resuscitujme-patriarchat) polemizuje s právničkou Danielou Kovářovou, bývalou ministryní spravedlnosti. Nelíbí se jí, že Daniela Kovářová na jedné straně přitakává profesní kariéře žen, ale na druhé straně ženy nabádá, aby se nesnažily chovat se rovnoprávně v manželství a nechaly muže hrát vedoucí úlohu. Petra Hůlová vychází z určitých předpokladů, u kterých je záhodno se zastavit.

Předně mluví o „ekonomické podstatě manželství“, kterou „emancipace nahlodala“. Jsem rád, že zde Petra Hůlová své východisko jasně formuluje: Podle jejího mínění je podstata manželství ekonomická.

Já se domnívám, že tento základní předpoklad je mylný. Ano, manželství má nesporně svou ekonomickou stránku. V dějinách rodina mnohdy fungovala jako určitá základní hospodářská jednotka se specifickou dělbou práce. Moderní i postmoderní doba nesporně umožňuje mnohem více modelů hospodaření rodiny. Nicméně podstata manželství nikdy nebyla a ani dnes není ekonomická.

Nebudu se tajit tím, že má světonázorová východiska jsou odlišná od východisek Petry Hůlové, a rovnou přiznám barvu: Jsem křesťan a jsem přesvědčen, že rodina je Boží vynález – chcete-li, Boží instituce či Boží řád. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, a Bůh si libuje jak v odlišnosti, tak ve vztahu. Zatímco sekulární přístup činí z lidí izolovaná individua, z nichž každé usiluje (a dle převládající ideologie také usilovat má) o vlastní „seberealizaci“, jíž je všechno podřízeno (tedy i vztahy a výchova dětí), biblicky orientovaný člověk vidí manželství jako něco více než jen součet dvou jednotlivců. Sekulární pojetí manželství vidí tento vztah téměř nevyhnutelně jako konfliktní, jako pole, na kterém se bojuje o moc. Takové ale manželství být nemusí: Může a má být prostorem pro vytvoření harmonického vztahu vzájemné lásky. Takový vztah je nejen možný, ale i žádoucí, přestože nás různé moderní a postmoderní ideologie za podpory umění přesvědčují o opaku.

Zralý křesťan ví, že vytvořit harmonické manželství je nesmírně těžké a v této době se to ne každému podaří. Na druhé straně je přesvědčen, že to stojí za to. Vyžaduje to ovšem ochotu k vzájemnému podřizování se, k dělbě rolí, ke kompromisům, ano, i k sebeoběti. Ono se vlastně ničeho skutečně hodnotného nedá dosáhnout bez sebeoběti.

Vytvoření harmonického manželství je nezbytné, chceme-li vychovat zdravé a vnitřně vyrovnané děti. Má-li vyrůst zralý a vyrovnaný člověk, který je někdy kolem osmnáctého roku skutečně připraven na život, musí do něj oba rodiče – otec i matka – oněch osmnáct let pumpovat lásku a přijetí, a přitom ho vést k vnitřní i vnější kázni. Pokud ovšem svůj život, případně své vztahy bereme pouze jako příležitost k „seberealizaci“, nikdy své děti na život správně nepřipravíme. Při výchově dětí je sebeoběť rodičů naprosto nezbytná.

Jak to vypadá, když lidé nepojímají manželství takto, můžeme vidět všude kolem sebe, případně ve svých vlastních životech.

Budu teď trochu osobní: Od roku 1977 jsem pracoval jako duchovní a pastorační službě jsem se věnovat téměř čtyřicet let. Viděl jsem mnoho lidí přicházet k Bohu a viděl jsem proměny lidských životů. Mohu vám ale říci, že lidé, kteří dnes přicházejí do církve, jsou vnitřně mnohem rozbitější, než tomu bylo před těmi třiceti nebo pětatřiceti lety. Když se snažím lidem pomoci z jejich problémů, pak jedna z prvních otázek, kterou jim kladu, je, jaký měli vztah s otcem. Nechci tím ani v nejmenším naznačit, že matka není důležitá. Naopak matka je velmi důležitá. A v tomto mínění mě utvrzuje každotýdenní zkušenost, když vyzvedávám dva ze svých vnoučků z mateřské školy v jednom satelitním městečku. Žijí tam bohatí lidé a ženy, pěstující si svou kariéru, si platí chůvy. A já jsem svědkem plačících chlapečků a holčiček, které volají po mamince. Doslovně, nikoli v přeneseném slova smyslu.

Postmoderní člověk prostě chce mít vše. Chtěl by kariéru, peníze, vztahy, někdy i ty děti, ale ty stále méně. Převládající ideologie prostě zavedla společnost do slepé uličky, v níž stále méně žen chce mít děti, a v níž je stále méně mužů ochotno vstoupit do manželství. Ano, je-li podstata manželství jen ekonomická, proč by to dělali?

Petra Hůlová píše: „Neměl by se tedy v měnícím se světě změnit spíš muž, než, že bude žena doma předstírat, že je vše při starém? Za kratší kus provazu bude každopádně tahat nejméně tak dlouho, jak dlouho se bude ujišťovat v tom, že jedině ‚po starém‘ je to správné.“

Muži se samozřejmě mění. Dříve se považovalo za žádoucí, ne-li nezbytné, že muž bude schopen rodinu zajistit a postarat se o ni. Sexuální styk patřil do manželství, a dle všeobecného mínění na něj tedy měl právo muž, který se dokáže postarat nejen o sebe, ale i o svou rodinu. S „pilulkou“ přišlo „osvobození ženy“, které je ovšem ve skutečnosti „osvobozením muže“. Proč by muž vstupoval do manželství, když může mít sex bez jakéhokoli závazku a jakékoli odpovědnosti? Ano, žena tahá za kratší konec.

Chtěl bych Petru Hůlovou ujistit, že ta ekonomika opravdu není vše. Moje matka brala většinu života zhruba dvakrát tolik co otec, a když moje manželka po třech dětech a deseti letech v domácnosti nastoupila do práce, brala rovnou více než já. Na manželské blaho, případně na manželské problémy či katastrofy to mělo vliv takřka nulové. Jde fakt o jiné aspekty než o sex nebo peníze. Důležité je také, zda si myslíme, že náš partner dělá něco smysluplného. Pokud jsme o tom přesvědčeni, pak nám nevadí, že bere méně. Znám dokonce výjimečný pár, kde manželka vydržuje manžela, aby mohl studovat a psát knihy, kterými se ovšem v naší společnosti neuživí, nicméně které oba (a nejen oni dva) považují za smysluplné.

Nevolám po obnově patriarchátu v jeho klasické podobě. Bylo by pro mě nepřijatelné jakékoli podceňování a znevažování žen. Nicméně mám obavy, že dětem bylo možná v tom patriarchátu lépe. Zejména když vidím kolem sebe spoustu dětí, vyrůstajících bez otcovské a mateřské lásky. Rodiče se totiž „seberealizují“. Chtějí mít vše – mnohdy i ty děti – ale stresující postmoderní život a atmosféra ve společnosti jim nedovoluje, aby se dětem náležitě věnovali. Mnohdy si tím připraví jen další stres, když s hrůzou zjistí, že dítě si deficit lásky kompenzuje v nějaké partě, kde ho rozhodně vidět nechtěli. Prostě svět, do nějž nás zve Petra Hůlová, je ve svých dosavadních výsledcích … přinejmenším pozoruhodný.

Dan Drápal

16. ledna 2016

David Knížek

David Knížek