V pátek 3. dubna oznámil Český statistický úřad, že tržby maloobchodu se meziročně zvýšily o 6,3 procenta, což je největší nárůst od října roku 2008. Zdá se tedy, že ekonomice se daří, lidem se vrací důvěra a nebojí se utrácet.
Netroufnu si předpovědět, zda tento trend vydrží a zda nás čeká ještě několik let prosperity, nebo zda se objeví nějaká nová krize, která ekonomiku opět zpomalí a uvede do nesnází. Přál bych si, aby se nám dařilo dobře, ale mám nepříjemný pocit, že to na nás, tj. na České republice, leží jen zčásti. Naše provázanost se světem, které se nelze vyhnout, působí, že v případě vážnější krize ani ta nejchytřejší, nejpoctivější a nejvynalézavější vláda recesi nezabrání. A kdybychom chtěli tuto provázanost omezit, mohli bychom dopadnout jako Severní Korea. Ta už udělala se „soběstačností“ bohatou, leč tragickou zkušenost.
Problém eura
Zavázali jsme se, že přijmeme euro, a já jsem stoupencem plnění závazků. Jsem ale rád, že tento náš závazek nebyl spojen s jasným termínem, a popravdě řečeno, pořád doufám, že euro ještě dosti dlouhou dobu nepřijmeme. Ne že bych byl proti všem podobám evropské integrace. Domnívám se však, že euro není tím nejlepším nástrojem na vyrovnávání ekonomických rozdílů, a přiznám se, že si dokonce nejsem ani jist, zda je naprosté vyrovnání těchto rozdílů žádoucí. Skutečností zůstává, že pokud se nějaká vláda vzdá národní měny, vzdává se současně jednoho z nejsilnějších nástrojů, jimiž může národní ekonomiku ovlivňovat. A ač to asi nebylo záměrem, z dlouhodobého hlediska se mi zdá, že euro nakonec pomáhá silným ekonomikám více, než těm slabým. Pouze tuto skutečnost mnohým zastřel dočasný boom, který v chudších státech po přijetí eura nastal. Tento boom byl způsoben snadnou dostupností peněz, jež ovšem vedla k nerozvážnému utrácení. Zdá se mi, že třeba realitní bublina ve Španělsku, kterou lze považovat za jednu z nejvážnějších katastrof nejen samotného Španělska, ale celé Evropy, byla způsobena právě touto snadnou dostupností peněz. A upřímně řečeno, jsem si téměř jist, že kdyby Řecko opustilo před třemi lety eurozónu, mohlo se mu už nyní dařit mnohem lépe.
Nemyslím si, že by nás po přijetí eura čekala nějaká podobná katastrofa, jaká potkala Řeky. Naše ekonomika, pracovní návyky apod., je naštěstí s Německem a jinými rozvinutými státy relativně kompatibilní, byť je v těchto státech produktivita práce stále výrazně vyšší než u nás. Nicméně vláda, či lépe řečeno Česká národní banka, může s kurzem koruny manipulovat a tím ekonomice pomoci nebo ublížit.
A Česká národní banka to skutečně udělala, když se rozhodla držet nízký kurz koruny. Tento krok ovšem vzbudil velké kontroverze. Pokud to poněkud zjednodušíme, můžeme říci, že se lidé se silným názorem dělí na „výrobce“ a „přerozdělovače“. Exportéři slabou korunu pochopitelně vítají. Já nejsem exportér, ani výrobce, ale také nejsem „přerozdělovač“. Živím se prací své hlavy, protože mi to jde lépe, než kdybych se živil prací svých rukou, které teď pilně buší do počítače. Nicméně s těmi, kdo se živí prací vlastních rukou a něco produkují, se cítím na jedné lodi. Ve svém okolí jsem vypozoroval, že proti slabé koruně brojí zejména ti, kteří jsou závislí na přerozdělování – na penězích, které dostanou ze státního rozpočtu. Vůbec netvrdím, že tito lidé nejsou užiteční – patří k nim třeba učitelé, policisté, soudci apod. Bez značného dílu přerozdělování se v moderní společnosti pochopitelně obejít nemůžeme. Jen jde o to, aby šlo o přerozdělování účelné. Ale vraťme se k tématu: Kdybychom platili eurem, byli bychom těchto kontroverzí ušetřeni. Podle mého názoru k naší škodě.
Nešťastné státní zakázky
Chci ještě zmínit jiný fenomén, a sice problém státních a veřejných zakázek. Před několika měsíci jsem měl tu čest být pozván na setkání předních českých právníků – a to jak soudců, tak advokátů i lidí z akademické sféry. Byl jsem tam naprostý outsider, přesto jsem tuto příležitost uvítal a pečlivě naslouchal nejen referátům, ale i tomu, co se říkalo o přestávce a v kuloárech. Většina lidí byla smýšlení spíše pravicového, ale zdálo se mi, že se všichni bez ohledu na politickou orientaci shodují v konstatování, že zákon o státních zakázkách je velký průšvih. Zaslechl jsem, jak vypočítávali různé lhůty pro odvolání a následné projednávání těchto odvolání, a shodli se, že na základě těchto výpočtů se dá usoudit, že se u nás nedá normálně podnikat. Když uvážíme takové průšvihy, jako je dálnice D47 nebo tunel Blanka, nemůžeme než konstatovat, že něco je u nás zásadně špatně. A mám signály z podnikatelské sféry, že menší a střední firmy se o tyto zakázky ani neucházejí, a to ne proto, že by neměly dostatečné know-how či dostatečné kapacity. Pokud by se ale nějaká nová firma, za kterou nestojí nějaký zkušený obr, pokusila získat významnou veřejnou zakázku, pak se pouští na cestu minovým polem. Různí šíbři ovšem tuto cestu zvládají docela dobře.
Nebudu tvrdit, že znám řešení. Z podnikatelské sféry ovšem zaznívá, že vysoké procento – lidé znalí věci většinou tvrdí, že podstatně více než polovina – státních a veřejných zakázek je stejně nějak předem domluveno a zmanipulováno. Celý systém je velmi nákladný a nefunkční. Myslím, že by stálo za úvahu, zda to nepřiznat a nehledat nějaké nové řešení, které by bylo efektivnější.
Průšvih se státními zakázkami je důsledkem zásadního a hlubokého nedostatku sociálního kapitálu, tedy důvěry mezi lidmi. Tam, kde chybí lidská důvěra, tam, kde neplatí dané slovo, tam, kde se nedostává lidí, pro které je čest důležitější než prospěch, trpí ekonomika zásadním handicapem. Obávám se, že pokud tento handicap nevyřešíme, nepodaří se nám dosáhnout stejné životní úrovně, jakou mají nejrozvinutější evropské státy. Není to nedostatkem inteligence či pracovitosti – je to svým způsobem stále dědictví komunismu, kdy lidé do značné míry ztratili smysl pro transcendentní rozměr svého života.
Dan Drápal
3. dubna 2015
(Psáno pro „Přítomnost“)