Vládní rozpočet na rok 2015 počítá se stejnou výší schodku, jaká je plánována na letošní rok, tedy 100 miliard. Ministr financí Andrej Babiš, který chtěl řídit stát jako soukromou firmu, tedy nijak neoslňuje. Podle průzkumů sice zřejmě přebírá hlasy sociálním demokratům, ale naneštěstí od nich přebírá i praxi zvyšování státního dluhu i v dobách, kdy se ekonomice relativně daří.
To, co se děje, zde již bylo: Pravicové vlády se snaží šetřit, a pokud něco našetří, levicová vláda, která nastoupí po pravicové, to zase utratí.
Ano, vím, že to není zcela přesné. Nečasova pravicová vláda, stejně jako před tím vláda Topolánkova, nic nenašetřily. Nicméně obě tyto vlády usilovaly o to, aby se míra zadlužení zvyšovala co nejméně, a musely o to usilovat v situaci hospodářské krize, kdy rozpočtové škrty hodně bolely. Ano, Nečasova vláda začala se šetřením od těch nejzranitelnějších, což bylo velmi nemoudré a netaktické. Ministr financí Miroslav Kalousek se záhy stal oblíbeným terčem kritiky a mnohdy i nenávisti. Musím ale uznat, že své kroky vždycky srozumitelně vysvětloval, nesl svou kůži na trh, nemlžil a prosazoval i opatření, o nichž bylo jemu i všem ostatním relevantním politikům jasné, že jimi žádné politické body nezíská.
Netroufám si tvrdit, že rozpočtové škrty v době silné recese byly tím správným řešením. Poměr státního dluhu vůči HDP stoupal i za Kalouska, ovšem mám za to, že za levicové vlády by tento ukazatel přímo vystřelil nahoruV.
V čem je problém? Pokusím se ho laicky popsat.
Hospodářské oživení, které v Evropě nastalo po druhé světové válce, bylo v podstatě neočekávané. Nálada v Evropě byla v prvních letech po skončení války relativně pesimistická. V padesátých letech se ale navzdory obecnému očekávání dostavil „hospodářský zázrak“, který se týkal především západního Německa. Nicméně životní úroveň stoupala prakticky ve všech západoevropských státech.
Toto období bylo charakterizováno mírnou inflací, která se jevila jako ekonomicky blahodárná. Peníze sice trvale ztrácely na hodnotě, nicméně zadlužené státy měly díky inflaci možnost „vyrůst z dluhů“. Nominální hodnota dluhu zůstávala stejná, což znamenalo, že díky inflaci se dluh relativně snižoval. Pokud tedy míra inflace mírně převyšovala míru zadlužování, zdálo se, že vše je v pořádku. Ekonomika fungovala relativně předvídatelně a ekonomie začala být vnímána jako málem exaktní věda.
Problém ovšem nastal v novém tisíciletí. Staré paradigma přestalo fungovat. Inflace se zdála být příliš nízká a státy se z různých důvodů začaly zadlužovat rychleji. Inflace už nedovoluje „vyrůst z dluhů“. Proto je schodkové hospodaření České republiky v tomto desetiletí mnohem nebezpečnější než schodkové hospodaření západoevropských států v šedesátých až osmdesátých letech minulého století. Státní dluh se neustále zvyšuje, a my ho budeme hrnout před sebou bez reálné naděje na jeho snížení.
Současné zvyšování státního dluhu se zdůvodňuje potřebou povzbudit ekonomiku, zvýšit investice i domácí poptávku. Schodkový rozpočet může všechny tyto efekty vyvolat – a patrně je vyvolá. Nicméně – zase to bude na dluh. Nejsem si jist, zda zvýšení HDP o dejme tomu jedno procento, vyvolané „prorůstovými opatřeními“, za cenu zvýšení celkového zadlužení a poměru státního dluhu vůči HDP dejme tomu z 45 na 50 %, dává nějaký ekonomický smysl.
Dalším problémem je „pumpování peněz do ekonomiky“. Centrální banky mnoha zemí – a především americký FED – praktikují „kvantitativní uvolňování“. (Dříve bychom mluvili o tištění peněz, nicméně teď se jedná vesměs o čistě elektronické operace; tištění peněz ani není potřeba.) To prakticky znamená, že banky mají k dispozici více peněz. Za normálního fungování ekonomiky by se banky snažily tyto peníze rozpůjčovat jako úvěry na podnikatelské záměry. Banky si však v poslední době navykly neriskovat, a tak místo aby peníze rozpůjčovaly, koupí za ně bezpečné státní dluhopisy. Má otázka zní: Jak dlouho to může takto fungovat? Jinými slovy, jak dlouhou budou tyto státní dluhopisy bezpečné?
Letos vydáme na „obsluhu“ státního dluhu 66 miliard korun. Díky Babišovu „prorůstovému“ rozpočtu to bude příští rok 72 miliard korun. 72 miliard – za které se nic nepostaví, z nichž důchodci nebo zdravotnictví či školství neuvidí ani korunu! Opět se ptám, jak dlouho to může takto fungovat? Nenechme se opít rohlíkem, totiž utěšovat tvrzením, že jiné země jsou na tom mnohem hůře než my. (Například poměr státního dluhu vůči HDP je v Japonsku 212 %, tedy asi pětkrát více než u nás.)
Vidím dvojí zásadní problém, který se týká globální ekonomiky, ale který dopadá i na nás. Prvním je zvyšování ekonomické nerovnosti. Bohatí stále bohatnou a střední třída strádá. Podíváme-li se do minulosti, tak tento stav zpravidla ukončila nějaká veliká válka. Tu si jistě nikdo z nás nepřeje. Pokud ale nenastane nějaká podstatná změna a pokud se nezačne zvyšovat úroveň lidí, kteří tvrdě pracují, nakonec dojde ke katastrofě.
Druhým problémem je celkové fungování ekonomiky. Keynesiánský model, který dobře „šlapal“ několik desetiletí, přestal fungovat. A nezdá se mi, že by někdo rozuměl tomu, proč se ekonomika chová tak, jak se chová, a měl nějaký nápad, jak by měl hospodářský svět vypadat v následujících desetiletích. Jsem si však jist, že trvale schodkové hospodaření, které probíhá v České republice od jejího vzniku v roce 1993 dodnes, je receptem na katastrofu. Nevíme, kdy udeří. Mám ale nepříjemné obavy, že naše děti to šeredně odskáčou. A obávám se, že současná levicová vláda dělá všechno proto, aby to bylo spíše dříve než později.
Dan Drápal
30. září 2014