Domnívám se, že klíče k ukončení ukrajinské krize drží pevně ve svých rukou Vladimír Putin. Ukrajinskou krizi by mohl ukončit buď dobytím celé Ukrajiny, nebo zastavením podpory separatistů. V prvním případě by získal celou zemi, ovšem za velmi vysokou cenu. Tuto možnost považuji za čistě hypotetickou.

Obávám se ale, že ani jednu z těchto cest ruský prezident nezvolí. Moc rád bych se mýlil, ale domnívám se, že bude pokračovat v mírné destabilizaci východní části Ukrajiny. Tento stav bude Ukrajinu dlouhodobě hospodářsky a finančně vyčerpávat. Ukrajina bude krvácet.

Optimální řešení

Za optimální řešení bych považoval zastavení veškerých vojenských akcí a uspořádání plebiscitu na východě Ukrajiny (a případně i na jihu, v Oděse). Obyvatelstvo by v plebiscitu rozhodlo, zda chce setrvat v rámci Ukrajiny, nebo zda si přeje připojení k Rusku. Tento plebiscit by musel být uspořádán pod dohledem mezinárodních mírových sil, aby se zajistila jeho věrohodnost. Hlasování na Krymu za věrohodné nepokládám, přestože považuji za pravděpodobné (byť zdaleka ne jisté), že by dopadlo ve prospěch připojení k Rusku. Aby takové hlasování bylo věrohodné, není možno ho uspořádat pod bodáky jedné ze stran.

Obávám se, že určité síly (spíše ty prozápadní) s uspořádáním plebiscitu nebudou souhlasit. Byla by to ale škoda, protože pokud se nepodaří zjistit smýšlení obyvatelstva, separatisté mohou v budoucnu znovu povstat, byť by nyní byli poraženi.

Zdá se mi, že ukrajinský národ se stává národem vlastně až nyní. Donedávna byl nerovnoprávným přívažkem Ruska. Rusko nikdy nepřestalo Ukrajinu vnímat jako své teritorium, a naši rusofilové se s nimi (nejen) v této věci zcela shodují. Ruská agrese zastihla Ukrajinu v podstatě v rozkladu – zejména co se týče armády. Ukrajinská armáda byla nepočetná, špatně vyzbrojená a nedostatečně vycvičená. Vzhledem k tomu, že Rusko vyslalo na východ Ukrajiny nepochybně zkušené diverzanty, je téměř zázrak, že vládní snaha vypořádat se separatisty slaví relativní úspěchy. Skutečná ukrajinská armáda se teprve rodí – a rodí se v boji.

Mnoho ukrajinských vojáků dezertovalo, protože se jim nechtělo bojovat proti Rusům, případně proti vlastním spoluobčanům. Situace se zřejmě začala měnit, když separatisté začali zabíjet jejich kamarády. Ať už se situace vyvine jakkoliv, Putin již nyní dosáhl toho, že miliony Ukrajinců začali Rusy vnímat jako své nepřátele, jako ohrožení. Na tom bezprostředně nic nezmění výsledek současné války. Pokud Putin obsadí celou Ukrajinu, obsadí území, na kterém budou žít miliony lidí, kteří ho budou považovat za nepřítele. Stejné to bude, pokud povede dlouhou vyčerpávající válku. A i kdyby – čistě hypoteticky – nyní s protiukrajinskými akcemi přestal, vzájemné vztahy už byly hluboce poškozeny. (Netvrdím, že nezvratně, protože věřím jak na smíření mezi jednotlivci, tak na smíření mezi národy.)

Potřeba nového uspořádání

Vraťme se však k otázce plebiscitu. Pokud by se podařilo ho uskutečnit, mohlo by to mít dalekosáhlé pozitivní následky. Celé poválečné uspořádání Evropy bylo založeno na neměnnosti státních hranic. V Evropě byl dlouho mír – zejména proto, že naprostá většina demokratických států tento princip přijala za svůj. Nicméně svět se mění. Pokud se rozdělí dva národy, aniž jsou mezi nimi spory o hranice, nemusí to být žádná tragédie. To byl případ rozdělení Československa a do značné míry i osamostatnění Slovinska a Makedonie. (Slovinci a Chorvaté se sice přeli o námořní hranici, nikoli ale o hranici pozemní, a pokud vím, nevedly se žádné spory ani o hranici mezi Makedonií a Srbskem.)

Tragédie ovšem nastala tam, kde se etnická hranice nepřekrývala s hranicí administrativní, což byl především případ Bosny a Hercegoviny. V ní se sice již dlouho neválčí, ale situace v tomto quasistátě je velice nepřirozená.

Ještě větší tragédie nastala v případě Kosova. Šlo o jediný případ, kdy Evropa akceptovala (přinejmenším z významné části) vznik nového státního útvaru proti vůli státu a národa, který dané území původně ovládal.

Nemyslím si, že Kosovo nemělo vzniknout. Dokonce si myslím, že z dlouhodobého hlediska je jeho vznik výhodný i pro Srby. Pokud by Kosovo nevzniklo, neustaly by boje a teroristické útoky ani v Kosovu, ani v Srbsku.

Domnívám se však, že před jeho vznikem měla být jasně formulována a výraznou většinou evropských zemí přijata srozumitelná a verifikovatelná zásada, za jakých okolností může nový státní útvar vzniknout. Tato zásada by patrně měla důsledky pro Baskicko, Skotsko nebo Katalánsko.

Formulování této zásady by nemělo představovat nepřekonatelnou obtíž. Mohlo by znít třeba takto: „Národ tvořený sedmi sty tisíci občany má právo na vlastní stát.“ Přirozeně by bylo třeba nějak vyřešit otázku, na jakém území má být takový plebiscit uspořádán. Problémy by téměř jistě nastaly tam, kde je obyvatelstvo smíšené, což byly právě některé oblasti bývalé Jugoslávie. Přesto nepovažuji takto vzniklé problémy za neřešitelné. A konečně by bylo třeba zajistit občanská práva těm, kteří by hlasovali proti vzniku nového státního útvaru.

Plebiscit by ovšem musel být uspořádán pod mezinárodní kontrolou, která by zajistila, že všem oprávněným občanům bude umožněno hlasování a nebudou nijak zastrašováni.

Vraťme se k Ukrajině. I kdyby se Ukrajina podstatným způsobem zmenšila, řešení současné situace prostřednictvím plebiscitu by bylo v nejlepším zájmu Ukrajinců. Pro každý stát je nebezpečné, chybí-li podstatné části jeho občanů loajalita vůči ústřední vládě. A dnes už pro národ – až na výjimky – není klíčová rozlehlost území, o čemž svědčí například úspěch Singapuru.

Je ale nutno počítat s tím, že pokud zásada řešení podobných problémů pomocí plebiscitu nebude široce přijata, bude ukrajinská vláda s největší pravděpodobností prosazovat nedělitelnost současného území. To ovšem nevěstí nic dobrého.

Aby nedošlo k nedorozumění, rád bych na závěr konstatoval, že ať už se bude situace vyvíjet jakkoli, hlavním viníkem bratrovražedného boje je ruský president Putin, neboť je to on, kdo ukrajinské separatisty vojensky podporuje. Pokud on nebude mít na navrhovaném plebiscitu zájem, bude Ukrajina nadále krvácet. Navrhovaný plebiscit by ovšem mohl vést k ukončení bojů. Má někdo lepší (a přitom realizovatelný) nápad?

18. srpna 2014

Dan Drápal