Před nedávnem jsem napsal článek „Zakázat islám?“, který se setkal se značným zájmem a s mnoha reakcemi negativními i pozitivními. Ponechám stranou reakce lidí, kteří si článek nepřečetli celý nebo nepochopili, oč v něm vlastně jde. Zastavím se u dvou reakcí, nad nimiž jsem se zamyslel a které mě podnítily k dalšímu přemýšlení:

„Já jsem přesvědčen, že debatu o oprávněnosti islámu uprostřed Evropy musíme vyhnat ze slušné společnosti. Ať to s touto debatou dopadne tak, jako s těmi odposlechy plnými sprostých slov a ubohých úvah, které vyplavou občas na naše zbohatlíky. Oni tak nepřestanou mluvit, ale celému národu jsou k smíchu.

V opačném případě, pokud zejména křesťané budou podobné debaty pěstovat, se mohou dočkat doby, kdy bude regulérní debatovat o přípustnosti projevovat veřejně jakoukoli náboženskou víru ještě ve 3. tisíciletí.“

Není mi tak docela jasné, co je „debata o oprávněnosti islámu“. Opráv-něnosti k čemu? K samotné existenci? Islám bude pochopitelně existovat, ať už budeme o jeho oprávněnosti soudit cokoli. Oprávněnosti jeho legalizace? O tom debatovat můžeme. Můj článek se týkal podotázky: Oprávněnosti vyšší registrace podle zákona o církvích a náboženských společnostech. Tuto debatu považuji za oprávněnou a domnívám se, že snaha „vyhnat ji ze slušné společnosti“ situaci jen zhorší a nakonec vyhrotí.

První problém nastane, pokusíme-li se definovat „slušnou společnost“. Tuto definici nechám na glosátorovi mého článku; troufnu si ale tvrdit, že bude mít velké potíže o své definici přesvědčit rozhodující segment naší společnosti. „Klausovci“ budou mít jiné představy o slušné společnosti než „havlisté“, katolíci než levicoví sociální demokraté atd.

Chci ale upozornit na mnohem významnější jev. Někteří komentátoři si všimli, že proti očekávání mnohých nezvítězily v posledních volbách do Evropského parlamentu nacionalistické strany v bývalých komunistických ze-mích, tedy ve střední a východní Evropě, ale naopak zvítězily či výrazně posílily v „tradičních“ evropských zemích. Mám proto určité vysvětlení: Ve „slušné společnosti“ těchto zemí byly debaty nad některými tématy – mimo jiné debaty o islámu – ostrakizovány. Tím, že se nehovořilo o tom, co značná část společnosti vnímá jako problém (a nyní není důležitá otázka, zda právem nebo neprávem), dosáhla „slušná“ společnost (a zde mám na mysli politické a mediální elity) toho, že mnozí volili „extrémisty“, kteří dané téma zvedli. Mám za to, že glosátor mého článku se dopouští chyby, která se stala v evropském establishmentu velmi běžnou: Domnívá se, že když se o něčem nebude mluvit, ono to přestane být problémem. Obávám se, že tento přístup je typickým strkáním hlavy do písku.

Nikdy jsem nebyl delší dobu ve Francii, ale mám tam bratrance. Když jsem s ním před pár lety hovořil, z jeho líčení poměrů ve Francii jsem usoudil, že jsou poměrně velké oblasti, o nichž se ve společnosti nehovoří – v podstatě se to nesmí. A pokud se o nichž hovoří, tak určitým „předepsaným“ způsobem. Zarazilo mě, že můj jinak docela kritický bratranec tuto skutečnost bral jako jakousi danost, jako fakt, s nímž je třeba se smířit. Později jsem kdesi četl článek od Čecha, který žil ve Francii něco přes rok, a popisoval, jak mu přátelé naznačovali, v kterých částech Paříže by se neměl ubytovat (pokud si vzpomínám, bylo to severněji od určité linie, za níž jsou sídliště obydlená převážně muslimy, druhou či třetí generací přistěhovalců ze severní Afriky). Formálně se všichni tváří, že integrace je samozřejmostí, ale ve skutečnosti není. Jenže ve „slušné společnosti“ se o tom debata nevede. A pak se někteří lidé děsí, když Marie Le Penová zvítězí na celé čáře ve volbách do evropského parlamentu.

Uznávám, že debatu nelze vést za každou cenu. Jsou lidé, které nepře-svědčíte, i když předložíte přesvědčivé důkazy. Jsou lidé, kteří na argument dokáží odpovědět jen nadávkou. Jsou lidé, u nichž brzy vyjde najevo, že s vámi budou spokojení, jen když jim dáte za pravdu stoprocentně ve všem. Můžete se s nimi shodovat v devadesáti devíti procentech – pokud se ale ukáže, že v tom jednom procentu si „nedáte říct“, jste zrádce nebo slaboch – ne-li něco ještě horšího. Přes všechna tato nebezpečí soudím, že o jevech, které jsou kontroverzní, je ve „slušné společnosti“, ať už ji chápeme jakkoli, záhodno debatovat. Ano, lidé často věří mýtům. Příkladem takového mýtu je, že cizinci berou práci našincům (rozuměj: přistěhovalci Čechům nebo Britům), nebo že přítomnost imigrantů je pro Českou republiku) ekonomicky nevýhodná. Tyto mýty lze poměrně jednoduše vyvrátit, protože se týkají kvantifikovatelných veličin. Víru v tyto mýty ale nevyvrátíme, pokud o věci odmítneme hovořit. Pokud jde o islám, jsem hluboce přesvědčen, že hovořit o tom, zda islám je či není nebezpečný, je nejen možné, ale i nutné. A není přitom třeba nikoho urážet.

Nyní se obrátím k druhé zajímavé reakci: „Dokonce i stát je příliš hrubý nástroj aby mnohé z toho posoudil. Jak dokáže stát rozlišit, zdali je nebezpečná sekta, která nutí ženu si vzít muže, kterého jí vybere rodina, nebo spíše sekta, která vyloučí dívku za to, že chodí s nevěřícím. (To druhé sice nepodporuji, ale také povětšinou nepodporuji kázeňské řešení, chci v tom pro křesťany svobodu.) A teď to bude mít soudit ateistický socialistický politik.“

Já si myslím, že stát tyto dvě „sekty“ dokáže rozlišit velmi snadno. První „sektou“ je zřejmě islám. Problém s islámem je ten, že ho nelze opustit. Jakmile se jednou stanete muslimem, pak není cesty zpět. Druhou „sektou“ jsou zřejmě míněny některé evangelikální církve, jimž autor námitky vyčítá, že vylučují někoho, kdo se proviňuje proti učení a praxi dané denominace. Nicméně na rozdíl od islámu tyto „sekty“ netvrdí, že kdo se k nim jednou přidal, musí u nich navěky zůstat. Stát se členem takové „sekty“ je mnohem složitější, než stát se muslimem, ale zatímco muslimové vás nebudou chtít pustit, vedoucí takovéto „sekty“ vás raději vyloučí, když s nimi nebudete souhlasit. Myslím, že ani „ateistický“ soudce nebude mít sebemenší problém míru nebezpečnosti těchto „sekt“ odlišit.

Podobně jako autor dodávám poznámku, aby mi bylo dobře rozuměno: Já také nehoruji za kázeňské trestání „smíšených“ sňatků, tj. sňatků nevěřícího s věřícím, ovšem především z pastoračních důvodů. Nicméně vzhledem k tomu, jaká škála církví u nás existuje, si nemyslím, že by případné vylou-čení pro nedodržování určitého kodexu mohlo někoho nějak hluboce poškodit. Řečeno trochu cynicky, jedna „sekta“ je vyloučí, druhá je ráda přijme.

Vraťme se ale k islámu samotnému. Rok 2014 přinesl určitý zlom v tom, že v bojích v Sýrii a Iráku, jež předcházely vyhlášení Islámského chalífátu, se angažovalo násobně víc západoevropských muslimů, a to nejen z řad přistěhovalců, než tomu bylo ve všech předchozích konfliktech. I do médií již probleskly zprávy, že zejména tajné služby velice diskutují o tom, co nastane, až se tito zocelení bojovníci vrátí do západní Evropy. Obávám se, že debaty o „oprávněnosti islámu“ jsou teprve na samém počátku.

Dan Drápal

2. července 2014