Referendum, kterým se těsná většina hlasujících Švýcarů vyslovila pro omezení imigrace, již bylo rozebráno z mnoha úhlů. I ti, které výsledky hlasování nemile překvapily, ne-li přímo pobouřily, ovšem někdy uvádějí, že podobné posuny v neprospěch neřízené a neomezené imigrace lze očekávat i v jiných evropských zemích.

Ti, kteří jsou proti omezování imigrace, často argumentují ekonomickou výhodností přijímání nových imigrantů. Poukazují na to, že pracující imigranti platí daně a nacházejí zaměstnání v oblastech, do nichž se „domácí“ nehrnou – jedná se především o nekvalifikované či málo kvalifikované práce. (V případě Švýcarska ovšem mnozí neopomněli připomenout, že tam naopak mnozí cizinci zaujímají vysoce kvalifikovaná místa v tradičních švýcarských oborech, zejména v bankovnictví.) Zvláště odpůrci britské strany UKIP, jež má ve svém programu vystoupení Velké Británie z EU a omezení imigrace, dávají na stůl tvrdá data dokazující, že omezením imigrace Británie ztratí.

Zde ovšem narážíme na určitý problém, který, zdá se mi, není vůbec zmiňován. Co když nevůle vůči imigraci pramení z něčeho jiného než z ekonomického kalkulu? Co když mnozí ze Švýcarů, kteří chtějí méně imigrantů, si uvědomují, že Švýcarsko tím může (ekonomicky) tratit?

Ekonomický argument ve prospěch imigrace vychází z nevysloveného (a dle mého názoru mylného) předpokladu, že všem nám nejvíc záleží na tom, aby se nám dařilo (ekonomicky) stále lépe, zkrátka aby rostl náš HDP… Ale ono tomu tak není.

Jsem přesvědčen o tom, že rodina a národ mají určitý transcendentní zdroj (pokud mi nerozumíte, řeknu to klidně polopaticky: vymyslel je Bůh). Na rozdíl od postmoderních myslitelů nepovažuji národ za „sociální konstrukt“. Považuji národ za společenství, které dostalo společně do užívání určitý prostor, který je jeho domovem a který má moudře spravovat.

Mnislav Zelený-Atapana si občas na stránkách Lidových novin pochvaluje, jak jihoameričtí Indiáni neznají meze a vlastně nikde nekončí. Já jsem ale přesvědčen, že vzkvétat může jen něco, co má hranice. Ano, jsem svým způsobem odpovědný za celý svět – ale této odpovědnosti se nejlépe zhostím, když budu odpovědný za svou rodinu a za svůj národ. Jsem přesvědčen, že každý národ má právo na svou vlast, a pokud nepopírá obecné morální zákony, má právo ji spravovat tak, jak uzná za vhodné. Lidskost mě vede k tomu, abych se snažil pomáhat lidem v nouzi, ale moudrost a pokora mi současně říká, že nemohu vyřešit všechny problémy celého světa.

Kdo přijede do Švýcarska, obdivuje, jak je ta zemička hezká, fungující a dobře spravovaná. Nedivím se, že Švýcaři chtějí, aby taková zůstala, a aby byla případně ještě hezčí. Někdo možná namítne: Ale v tom by jim přece imigranti nebránili, zvláště ne ti z Německa. Já nebudu dokazovat opak. Prostě si myslím, že je na Švýcarech, aby si to rozhodli sami. A jestli se pletou, jestli tím, že odmítají další imigranty, škodí ekonomice své země, nechme jim právo na jejich omyl. Hlas bychom měli pozvednout pouze v případě, že by s imigranty zacházeli nelidsky.

Švýcaři jsou ekonomicky „za vodou“. Představme si důchodce, který pobírá slušný (švýcarský, nikoli český) důchod a věnuje své zahrádce a svým přátelům. Nějaká desetinka procenta HDP ho příliš nezajímá. Zahrádku má obehnanou nízkým plůtkem, který by žádného zločince neodradil a ani k tomu není určen. Plot označuje pouze, kde zahrada začíná a končí. Za tuto zahradu nese onen muž zodpovědnost a ona je jeho výkladní skříní. Proč bychom mu měli vyčítat, že volí tak, aby se jeho zahrádky nemohli zmocnit developeři nebo aby jeho země byla zaplavena imigranty, kteří žádné ploty nerespektují?

Vím, že někteří lidé mě nazvou xenofobem. (Mnohým lidem se uleví, mohou-li někomu nebo něčemu dát podobnou nálepku; myslí si, že tím pojmenovávají jádro problému.) Xenofob z definice označuje člověka, který se bojí cizinců. Já se obecně cizinců nebojím. Soucítím s Ukrajinci a mám rád Vietnamce. Obě tyto komunity považuji pro naši zemi za přínos. Můžete mě ale klidně označit za islamofoba, protože se bojím muslimů a nechci, aby se k nám stěhovali. Proč? Protože vím, že např. ve Francii a v Británii jsou místa, nad nimiž místní vláda v podstatě ztratila kontrolu a kde muslimové zavedli právo šaría. Britská vláda toleruje odebírání dětí z relativně funkčních rodin, ale netroufá si zavést britské pořádky do těchto muslimy ovládaných komunit. Na podobné problémy je zaděláno i v tak „tolerantních“ zemích, jako je Švédsko, kde vypukly nepokoje v květnu loňského roku.

Uvedu drobnou, leč výmluvnou ilustraci rozdílu: V jednom gymnáziu v západních Čechách diskutovali studenti s politikem, kterého dobře znám, o Mnichovu a počátku války. Jedna šestnáctiletá dívka, evidentně vietnamského původu, zvolala: „Proč jsme se nebránili?“ Sloveso jsme dokládalo, že se identifikuje s naší zemí a její dějiny bere za své. (Přitom to vůbec nemusí znamenat, že by popírala svůj původ či neměla kladný vztah k vlasti svých rodičů.) Oproti tomu jsem slyšel výrok jedné mladé Turkyně v Německu, která na dětském hřišti řekla v diskusi německé mamince: „Stejně budeme mít tolik dětí, že vás tady v Německu za čas přečíslíme.“ Pochybuji, že se identifikovala se svou novou vlastí.

Na celé situaci je nejhorší to, že se o těchto věcech oficiálně nesmí mluvit. Zejména ve Francii dusí debatu „politická korektnost“. V Británii byla řada redaktorů vyhozena z BBC i za velmi umírněné výroky o muslimech.

Když vidím tento vývoj, jsem rád, že k nám ještě nedospěl, a předem říkám, že se budu snažit, aby k nám nedospěl. A za naprosto klíčovou považuji obranu svobody slova.

Nestyďme se za to, že jsme Češi. Přiznání se k češství neznamená, že jde o nacionalismus nebo o pohrdání jinými národy. S vaničkou nacionalismu nevylévejme i dítě vlastenectví. A učme se od druhých. Od Švýcarů se můžeme učit pořádkumilovnosti a schopnosti spravovat svou zemi tak, že vypadá jako kvetoucí zahrada.

Dan Drápal

18. února 2014