Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji
(Mt 10,39)

Seberealizace je „in“, podobně jako asertivita. Postmoderní ideologie, hlásající nejrůznější vynutitelná i nevynutitelná práva, lidi přesvědčuje, že je pro ně nejdůležitější, aby se „seberealizovali“. Aby rozvíjeli své schopnosti, naplno využili všech možností a prožili život plnými doušky.

Jak to tak v životě bývá, pravda a lež k nám málokdy přicházejí v krystalicky čisté podobě. Postmoderní ideologie má pravdu v tom, že člověk by měl maximálně rozvíjet své schopnosti. Křesťan se na své schopnosti dívá jako na dary od Boha, a tyto dary by měl vskutku na maximum využít a ne je odmítat nebo zakopat do země.

Rozvíjení schopností samo o sobě nevypovídá o tom, k čemu jich využijeme. Pokud jen k vlastní seberealizaci, je to málo.
Postmoderní ideologie je ve skutečnosti velice sobecká. A sobectví mívá mnohdy katastrofální důsledky, a to zejména v dlouhodobém horizontu. Mnozí majetní lidé se celý život „realizují“, nicméně nakonec se ukáže, že jsou zcela sterilní. Mnozí známe člověka, který si vytkl za cíl, že „dobude“ nejvyšší hory všech světadílů. Je to cíl zajímavý a nákladný. Při jeho sledování si člověk mnohdy sáhne na dno vlastních sil a prožije úžasná dobrodružství. V určitých ohledech „překoná sám sebe“. Nicméně tento cíl nijak nevypovídá o tom, zda je to dobrý kamarád a zda z jeho životního programu má prospěch ještě někdo jiný, než on sám. Podobné cíle mohou být na jednu stranu lákavé, na druhou stranu naprosto sebestředné.

Celá čtvrtina německých žen programaticky nechce mít děti. České ženy ještě tak daleko nedospěly, ale tomuto stavu se blíží mílovými kroky. Nechávají se přesvědčit dnes převažující ideologií, že jde o to, aby „rozvíjely samy sebe“, což ve většině případů znamená vědeckou nebo podnikatelskou kariéru. A mnoho mužů nechce vstoupit do manželství, natož mít děti. Správně tuší, že kdyby založili rodinu, nemohli by si dělat, „co chtějí“. Život bez závazků je ideálem.

Jsem dalek od tvrzení, že bezdětný život musí být nutně prázdný. Soudím však, že ideály, které dnešnímu člověku nabízí převládající postmoderní ideologie, jsou ubohoučké a vedou do záhuby. Ježíš jednoduše a jasně vyslovil paradox smysluplného života: Pokud člověku jde jen o něj samého, pokud „hledá svou duši“ v prožitcích, v rozvíjení sebe sama, v seberealizaci, pak nakonec o všechno přijde. Naopak ten, kdo se rozdá, kdo nehledí sám na svůj prospěch a žije pro druhé, na této cestě objeví sám sebe a stane se skutečnou osobností.

Když mi bylo dvanáct let, vzala mě babička na Slovensko. Tehdy jsme netušili, že Slovensko bude jednou samostatným státem, ale já jsem si připadal jako v cizině. Ne snad že by mi byli cizí Slováci; bylo to dáno už tím, že jsem byl tak daleko od Prahy… Prostě tak daleko jsem nikdy nebyl. Naše děti měly ve dvanácti letech za sebou už několik cest k moři. A už je to ani příliš nevzrušovalo.

Možnosti dnešních vysokoškoláků jsou nevídané ve srovnání s tím, jak studia prožívala má generace. O semestru v cizině jsme si mohli nechat jen snít. Ale abych se vám přiznal, nezdá se mi, že by dnešní vysokoškoláci byli vzdělanější.

Zkrátka možností máme dnes nepřeberně. Můžeme cestovat, knihy jsou dostupnější, komunikace neuvěřitelně snadná. Jen ten smysl života se jaksi ztrácí a nehledá se o nic snáze než před lety.

Sobecká seberealizující se společnost směřuje k vlastnímu zániku. Při-znám se, že neochotu mít děti nechápu a dokonce mě děsí. Ano, vím, že mít děti je nákladné a mnohdy přímo vyčerpávající. Ale současně je to něco úžasného. Co dostává zdravý člověk výměnou za to, že nechce mít děti? Jaká hodnota může vyvážit radost z nemluvňátek, které rychle rostou před našima očima, stávají se batolaty a pak stále rozumnějšími dětmi, s nimiž navazujeme hluboký vztah? Dnes už se raduji z vnoučat. Navštěvuji je každý týden a vždy se na ně velmi těším. Jistě, kdybych za nimi nejel – je to pro mě vždycky výprava nejméně na půl dne – mohl bych víc vydělat překládáním nebo napsat další článek. Psaní považuji za své poslání, ba dokonce, chcete-li, za svou seberealizaci. Ale k čemu by mi byla, kdybych škrtl děti a vnoučata?

Naše seberealizující se společnost má v sobě zabudovanou časovou bombu. Když se vládě podaří snížit schodek státního rozpočtu pod tři procenta – a můžeme si být téměř jisti, že nyní vznikající vládě se to nepodaří – nabývá společnost dojmu, že je vlastně vše v pořádku. Ale není – tříprocentní schodek znamená další miliardy k celkovému dluhu. A protože se při vší té seberealizaci ani nereprodukujeme, zanecháme těm málo dětem, které tu po nás zůstanou, obrovské dluhy. Seberealizujeme se na jejich účet. A když to řeknu drsně, ti, kteří při vší té seberealizaci žádné děti nemají, se seberealizují na účet cizích dětí – na účet těch, kteří si mnohé odepřeli, aby mohli děti vychovat. Ježíšovo slovo má i společenský rozměr: Společnost, v níž každý hledá jen vlastní prospěch, neobstojí.

Znáte to rčení o Božích mlýnech? Melou pomalu, a tak v nás někdy vzniká dojem, že nemelou vůbec. Ale tento dojem je klamný.

Dan Drápal
14. prosince 2013